V Bradavicích pošesté - Šťastné a veselé, strejdo

XXIV. Šťastné a veselé, strejdo

„Co? Co-co-co-COŽE?“
Ginny propukla v další záchvat pláče.
„Ale, jak to?“
„Já nevím, Harry, ale prostě je to tak.“
„Ale, ale…“ koktal Harry, „ale to přece není možné… to nemůže být pravda!“
„Jsem už ve třetím měsíci. Nechápu, proč se na to nepřišlo dřív, je to hrozný. Harry, co budeme dělat?“
„Budeme?“ pozvedl Harry obočí.
Ginny se zarazila a zamračeně na něj pohlédla: „Jo, budeme. My dva, přece. To dítě je tvoje, ty idiote!“
„Ginny, lásko, nad tímhle jsem jedinou chvíli nepochyboval,“ ujistil ji. „Jen jsem myslel… no, to je vlastně jedno. Ale něco mi slib. Nebudeme o tom nikomu říkat, dokud se nerozhodneme, co uděláme, ano?“
Ginny protočila oči. „Jo, jasně. Ale co teda uděláme?“
Harry se nad tím zamyslel. S tímhle vážně nepočítal, ale musel se pochválit, zvládal to obstojně. Nakonec se rozhodl nechat to na své milované. „To záleží jenom na tobě,“ odpověděl. „Ať se rozhodneš jakkoli, budu tě podporovat, protože tě miluju.“
„No, to je fajn,“ ucedila Ginny a opřela si hlavu o jeho hruď.
„A teď pojď, sedíš tady na té studené podlaze a to nedělá dobře… no, však víš. Odnesu tě do ložnice.“ Vzal ji do náručí a nesl ji směrem k nebelvírské společenské místnosti.

***

Ron s Hermionou seděli v křeslech u krbu a oba přemýšleli.
„Co teď?“ zeptala se Hermiona po chvíli.
„No, já nevím, je to nějaký složitý,“ řekl Ron pomalu.
„Rone, co je na tom složitého. Prostě jsme spolu spali!“ usmála se Hermiona.
„Jo, to je fakt,“ usmál se taky. „Nic složitého!“ Chytl Hermionu, povalil ji na zem a lehl si na ní.
„Hej, pusť mě! Jsi těžkej jako pytel brambor,“ smála se.
„Tsss… to je teda úroveň,“ řekl zrzek rádoby uraženě.
Portrét Buclaté dámy se najednou otevřel a dovnitř se protáhl Harry a nesl Ginny v náručí.
„Harry, co se stalo?“ vyskočil Ron na nohy a málem při tom vyrazil Hermioně dech.
„Nic, jen se jí udělalo nevolno. Odnesu ji k nám do ložnice a budu s ní, aby si odpočinula, jo?“
Ron přikývl a Harry s Ginny zmizeli za točitými schody, které vedly do chlapeckých ložnic. „No, asi bych se měl na ségru kouknout,“ řekl Ron po chvíli.
„Jo, jen jdi. Já jsem stejně unavená, tak si půjdu lehnout.“
„Jo, jasně. Tak pa,“ políbil ji a chystal se odebrat za nimi, když se ještě u schodů zastavil. „A, Hermiono?“
„Ano?“
„Miluju Tě.“
„Já vím,“ usmála se.
„Pche!“

***

„Heleď, nevíš, proč je ségra tak skleslá?“ zeptal se Ron Harryho u snídaně.
„No, není jí jen dobře.“
„Aha… Ahoj, Hermi, jak ses vyspala?“
„Super,“ usmála se a natáhla se k němu, aby se jí dostalo pravého ranního pozdravu. Ginny se usadila vedle Harryho a nešťastně se rozhlédla po jídle na stole.
„Co se děje?“ zeptala se Hermiona.
„Nic,“ odpověděla a začala si na talíř nakládat pořádnou porci slaniny a kyselých okurek, „jen je tady toho jídla dost málo a já mám hrozný hlad.“
„Málo?“ vytřeštil Ron oči.
„Má pravdu,“ pospíšil si Harry honem, „je tady toho jídla míň, než obvykle.“
Ron se nechápavě zašklebil, pak to ale pustil z hlavy. „Těším se na Vánoce a všechny ty věci okolo, jako třeba Vánoční večeře, dárky, zasloužený klid a další blbosti… hlavně teda ta večeře.“
„Jo, ty prostě bez jídla nevydržíš, že?“ ušklíbla se Hermiona.
„Ale jo,“ Ron se zarazil, když zjistil, že si Ginny nandává další jídlo a on se zatím toho svého ještě ani nedotkl. To byl vážně tak pomalý? „Já jo. Ale tady ségra se koukám pěkně cpe, viď?“
„Jen jí nech, musí nabrat energii,“ konstatoval Harry.
„Tím, že z ní bude koule?“ ušklíbl se Ron.
„Furt lepší koule, než hovnivál. Poslyš, proč tvaruješ ty míchaný vajíčka do kuličky?“
„Jen tak,“ odsekl zrzek. „Prostě nemám hlad.“
„Víš, co by za to daly děti v Africe?“ ucedila Ginny. Harry při zmínce o dětech nadskočil, čímž si vysloužil pořádný kopanec do holeně od své milované.
„Co je, Harry?“ zajímala se Hermiona. „Proč tak skáčeš?“
„Ale nic, jen mě něco štíplo do zadku.“
„Neroste ti tam náhodou chlup?“ optal se Ron starostlivě, načež se Ginny málem udusila.
„To jsou fóry,“ prohlásila po chvíli, „nechceš počkat, až dojím?“
„To bych tady taky mohl zapustit kořeny. A navíc, tebe nevzrušuje představa, že má Harry na zadku chlup?“
„No, abych řekla pravdu, tak ani ne. Tebe snad jo?“
Ron se kysele ušklíbl.
„Přestaňme prosím řešit můj chlup na zadku a…“
„Ty ho tam vážně máš?“ zeptal se Ron zlomyslně.
Hermiona se mezitím svíjela smíchy a snažila se popadnout dech. Z nějakého zcela nepochopitelného důvodu jí to totiž přišlo vtipné. Dokonce ale i Ginny nedokázala skrýt svůj úsměv.
„Jo, nechceš mi ho vytrhnout?“ nabídl mu Harry s úšklebkem.
„Ne, ale můžu ti ho upálit.“
„Jo a upálíš mi celej zadek, to zrovna!“
„Opravdu zajímavá debata!“ ozvalo se za nimi. Harry ten hlas okamžitě poznal. Nemohl patřit nikomu jinému.
„Že jo, Malfoyi, taky si myslím, že je to lepší, než se bavit o tom, kdes nedávno zabil nějakého mudlu na příkaz Ty-víš-koho.“
„Dej si pozor na jazyk, Weasley. Velký pozor. Mohlo by tě to stát krk! I když, ne že by mi to vadilo.“ Malfoy se posměšně ušklíbl a pak odkráčel s nosem nahoru.
Ron seškvařil obličej a vyplázl na něj jazyk. Měl radši jet na Vánoce domů, pomyslel si. Pak se otočil zpět na přátele: „Tak, kde jsme to přestali?“


***

Vánoční večeře byla vskutku povedená. Jelikož studentů v Bradavicích moc nezůstalo, ze čtyř kolejních stolů se utvořil jeden velký a Harry se svými kamarády seděli přesně na opačné straně než Zmijozelští, i když, to by se dalo říct i obráceně.
Profesorský stůl byl, k velké nelibosti profesora Snapea, barevně vyzdoben, Brumbál měl na hlavě svůj tradiční, křiklavý klobouk a profesorka Trelawneyová pro jednou odložila svou nelibost ke kentaurům a vesele se bavila s Firenzem o jasnovidectví.
Ron rozbaloval jeden bonbón za druhým a překvapení, která se v nich skrývala, si rovnal na stůl vedle sebe. Za chvíli ho za prdícím kloboukem, šplouchací lodičkou, mýdlovými bonbóny a mnoho dalších věcí, nebylo ani vidět.
I jídlo bylo výtečné. Domácí skřítci se doopravdy vyznamenali a Hermiona už sestavovala plán věcí, které jim za odměnu určitě koupí. To mělo za výsledek to, že dlouhou dobu nemluvila o ničem jiném, než o SPÓŽUSU a také nutila Harryho, aby jako pokladník vybíral od ostatních peníze.
Harry byl však myšlenkami úplně někde jinde. Teprve teď mu začínalo docházet, co to znamená, že Ginny čeká dítě. Jeho dítě. Měla jen dvě možnosti, buďto si ho nechá a nebo taky ne. Když se rozhodne, že ho nechce, jemu spadne kámen ze srdce. Doopravdy ještě nebyl připravený vychovávat mrně. Děcko, co pořád křičí a brečí a potom běhá a všechno ničí. Ovšem, když se rozhodne pro opak, zůstane s ní a holt se poddá tomu, co si nadrobil. Tajně však doufal, že to takhle nedopadne a že patnáctiletá rusovláska po dětech netouží.
Ve všem tom náhlém sletu událostí nestačil Harry svým přátelům ani sdělit, že nejspíš našel způsob, jak získat Lektvar života, měl to však v plánu udělat co nejdříve.
„Musím s tebou mluvit!“ sykla na něj Ginny, když se všichni vraceli na kolej.
Jakmile prolezli portrétem, Ron s Hermionou se spokojeně rozvalili na pohovce a užívali si pohodlí u praskajícího krbu. Teprve po chvíli si Hermiona uvědomila, že Harry s Ginny se někde zdrželi. „Kde jsou?“
„Nevím,“ prohlásil Ron tónem, který jasně prozrazoval, že ho to ani nijak nezajímá, „nejspíš šli do ložnice, aby měli soukromí.“
„Ne, já si myslím, že vůbec neprošli portrétem,“ usoudila Hermiona. „Běž se podívat, jestli jsou v pořádku.“

***

„Harry, říkal jsi, že mě budeš podporovat, jakkoli se rozhodnu.“
„Jo, to je pravda.“
„Dobře. Už jsem se totiž rozhodla,“ oznámila mu.
„Oh… fajn.“ Harry poněkud znervózněl. „No a jak?“
„Nezlob se na mne, prosím, ale já prostě nemůžu zabít dítě. Rozhodla jsme se, že si ho nechám.“
Harry tak trochu tušil, že to takhle dopadne, už jenom z jejího pohledu.
„Uvědomuješ si, že je ti patnáct?“
„Jo.“
„A že to dítě budeš vychovávat sama?“
„Jak to?“ nechápala.
„No, protože mě tvoje mamka zabije,“ usmál se Harry a objal ji.
„Ale, není to náhodou hezký? Mít děti je přece super.“
„No, ohromně…“ neodpustil si. Zbytek věty však nedořekl, protože je někdo přerušil.
„Mít děti?“ To se Ron, povolaný Hermionou, přišel podívat, kde se zdrželi. „Radil bych vám s dětmi ještě trochu počkat. Možná tak deset let,“ ušklíbl se.
„Pozdě,“ ujelo Harrymu. Stejně to ale nemělo cenu tajit. Za chvíli by to bylo vidět.
Ron na něj nechápavě pohlédl: „Jak pozdě? Co tím myslíš, Harry?“
„Jsem těhotná,“ oznámila mu Ginny klidně.
Ron vytřeštil oči. „Co?“
„Šťastné a veselé, strejdo!“ usmál se Harry.
Ohromený Ron rty neslyšně znovu vyslovil frázi přání krásných Vánoc a pak se nevraživě zadíval na svou sestru: „Musíš si to nechat vzít!“
„Omyl, nemusím nic,“ odsekla. „Dohodli jsme se s Harrym, že si ho necháme.“
„Ginny, nemůžeš v patnácti vychovávat dítě!“
„V patnácti ne, ale v šestnácti ano.“
„Ježiš, to je totéž…“
„Bráško, nesnaž se,“ usadila ho. „Už jsem se rozhodla.“
„No tě bůh, hlavně to neříkej mamce.“
„Už to ví,“ informovala Ginny.
„Cože?“ vyjekli Harry s Ronem zároveň.
„No, když na to Pomfreyová přišla, její povinnost byla oznámit to řediteli školy a ten pak poslal sovu rodičům.“
„No, nazdar!“

***

„Ty čekáš malý děcko?“ Hermiona vytřeštila oči, přitom se však zeširoka usmívala, což působilo dost děsivě. Ginny přikývla. „No, to je skvělý!“
„Bylo by to skvělý, Hermiono,“ opravoval ji Ron, „kdyby jí nebylo patnáct a byla by vdaná za otce svého dítěte,“ významně pohlédl na Harryho.
Harry se uchechtl. „A co mám podle tebe dělat? Mám si Ginny vzít? Nejsme plnoletí, tak bohužel nemůžu sloužit. Jediné, co můžu udělat a také udělám, je to, že ji budu dál milovat a postarám se o ni,“ objal Ginny ze zadu a svoje ruce líně stočil okolo jejího bříška. Ginny spokojeně zapředla.
„Nekope teď náhodou?“ vykřikl Harry najednou.
„No, to asi těžko!“ rozesmála se rudovláska. „Má miniaturní nohy!“
„Aha…“ povzdechl si Harry zklamaně.
„Nepůjdeme si lehnout?“ zaškemrala.
„Dobrou noc, zabíráme si ložnici,“ řekl Harry kamarádům, chytl Ginny za ruku a zmizeli spolu v chlapecké ložnici.
„No, to je fajn! A já si mám jako ustlat na křesle!“ rozčiloval se Ron.
„No, můžeš jít ke mně,“ ucedila Hermiona.
„Jo a protiskluzový nohy si mám vycucat z prstu, co?“
„Ale né!“ ušklíbla se. „Jdeš přece se mnou!“
„Jo tááák!“ rozzářil se zrzek.